1. Pod vlivem nečekaných událostí sem musel na pár dní opustit USA. Když sem se včera vracel a přilétl na JFK, liboval sem si, jak nové kiosky umožňující prakticky samo-obsluhu místo výslechu imigračního úředníka, všechno pěkně urychlujou a jak budu hned venku z terminálu.

2. Mělo mi bejt divný, že se všichni kolem mě tváří jako by byli v ČR místo USA. Tzn: znechuceně, nasraně, agresivně, v nejlepším případě zdecimovaně či jen genericky negativně.

3. Podivně nevrlý naháněč mne odehnal od kiosku a přidělil do fronty k přepážce číslo 5 (Číslo pět mám rád a všichni víme, že žije). Za přepážkou seděla uniformovaná svlečna. Docela pěkná, i když jí asi bylo už přes 30. Usmál sem se na ní. A podal jí svou zelenou kartu.

4. Docela dlouho ji studovala, pak si mne natáčela ze všech stran, a postupně se mě dotazovala furt na to samé. Na to u žen sem zvyklý,  to vony dělaj, ale tohle trvalo fakt dlouho. Vydržel sem to nekecám 11 minut. Pak se zeptal, jestli jako nějakej problém.

5. Zeptala se mě znova postupně na: adresu, datum narození, odkud pocházím, kam se ubírám, jakým letem sem přiletěl, a jestli mám s sebou slimáky nebo velké prachy (nekecám, ta otázka na slimáky fakt padla).

6. Odpustil sem si že to má přeci všechno napsaný v těch dokumentech, které právě umatlává, a že ptát se podezřelého dokola na takhle základní věci dělá jen ultra-amatér a že bych jí moh v tom postupu trochu poradit, kdyby chtěla, a že případně v devět večer u mě doma bychom to mohli probrat.

7. Během těhl myšlenkových pochodů sem ale zůstal nevzrušen a jen v klidu a postupně odpovídal: NYC, Bastila, Praha, domu, UA, ne, ne.  Úvřednice stále neuspokojena. Na to naopak u žen zvyklý nejsem, tak se ptám vo co go.   A ona že prej se musí ujistit, jestli „umím dostatečně anglicky„. Aby šlo posoudit, jestli to co sem zaškrtal v tom dotazníku, je jako informovaný.

8. Co mě na tom extrémně pobavilo  bylo že svlečna řekla „I have to aks you these things„. Mimořádně sem se nepřepsal a skutečně řekla „aks“ místo „ask„. Podíval sem se na ní a svou nejlepší dikcí pronesl „I see„.  Po dalších 8 minutách dotěrných otázek mne konečně propustila.

9. Po příletu domu, načnutí druhé lahve vodky a chvilkovém přemítání o tom, proč mne tak prudila, a proč jí to tak nešlo, sem zjistil, že ten den na letištích nefungovaly protitejojistické informační systémy. A na chudáky úředníky tak byl vyvinut tlak, aby případné mnou zatajované nebezpečné detaily zjistili sami. A oni to sami už asi moc netrénujou, na všechno je totiž šikovný počítač a databáze v něm.

10. Jenže co zmůže amatér proti profíkovi? Naše síly nebyly vyrovnané. Jí trvalo 20 minut zjistit jestli sem se byl případně schopnej naučit se falešné bio o 5 řádkách a mě 5 minut na to abych zjistil: jak se jmenuje, kde bydlí, kolik má dětí, jestli je vdaná, jakého vyznání jsou její rodiče i ona, a čemu se věnuje ve volném čase.  A to přes to všechno, že moje otázka směrem k ní padla pouze jedna a to „is there a problem?“. A nebyly v tom žádné sociální sítě. Někdy se totiž fakt vyplatí jen držet hubu a čumět.  Že bych se na důchod nechal zaměstnat na letišti místo pěstování hyacintů?