Krutomýval: jak na třesoucí se ruce…

1. Musím říct, že už se mi dlouho nestalo, že bych své ruce přistihla při tom, že se klepou. Hrůzou nebo stresem. Vlastně si nevzpomenu, že by se mi to stalo kdykoliv během mé právnické kariéry, a to včetně stání u soudu nebo velmi vyhroceného boje za klienta.

2.  Ale když jsem včera a předevčírem viděla, že mi v inboxu přistály dva maily od mých potenciálnách producentů/distributorů, chtělo se mi zároveň ihned kliknout a zároveň to odložit, abych si, kdyby tam byla špatná zpráva, mohla ještě chvilku užívat stav nedeprese . A najednou jsem si všimla, že se část mého těla podivně třese.

3. Abyste rozuměli. Jako právničce se mi, z dnešního zpětného pohledu, neuvěřitelně dařilo. Byla jsem sice vždy mizerný student, ale v praxi mi to tak nějak podivuhodně šlo. Možná náhoda, štěstí, možná díky skvělému vedení a bezvadným šéfům, kdo ví. Ale nemám za sebou prohraný soud (pravda, nechodila jsem tam často), nebo pro klienta prohraný konflikt, a posledních deset let mne v práci prakticky pořád jen povyšovali. No vždyť po většinu toho času jste to sledovali se mnou.

4. Což zřejmě zapříčinilo, že nejsem tak úlpně přivyklá profesnímu odmítání a kritice. Což vzhledem k tomu, že jsem přestoupila do oboru, který je toho opravdu plný,  znamená malý (rozumějte velký) problém.

5. Můj kamarád a dramaturg v jedné osobě do mne neustále hučí, jak si na to musím zvyknout. Že musím být schopna nechat si ohledně svého díla opakovaně naplivat do tváře, ani nehnout brvou, vstát od stolu, elegantně utřít tu louži slin, a jít o dům dál, aniž by mne to nějak rozladilo, natož rozložilo. Mám se připravit na to, že někdy scénáristé obíhají potenciální kupce se scénářem léta, jindy se to prostě nikdy nepovede, nebo se to povede napůl, tzn scénář někdo koupí, ale nikdy se to nezrealizuje, a pak ještě může nastat situace že prodáte scénář, někdo ho (nebo dokonce i vy) zrealizuje, ale pak se na to nikdo nepodívá. Nebo o co hůř: podívá ale nelíbí  se mu to. To vše musíte být schopni zvládnout, opakovaně, jinak tenhle obor není pro vás.

6. Jak víte, minulý týden mne zpovídala ta redaktorka, a došlo na dotaz co považuji za víc stresující, jestli právničení nebo režírování. Musím říct že obojí je stresující asi stejně. Ale je tam jeden rozdíl. U právničení bojujete za někoho jiného. Je to tak docela jednoduše odosobnitelné. U psaní a režírování prodáváte čistě sebe a svoje myšlenky, svoje nitro, svoje představy. Je to tak pak trochu víc stresující, nebo alespoň pro mne,  náročnější nějak odemočněně přjmout to odmítání. A že už ten pocit dobře znám.

7. Když mi tedy mail zahlásil že mám odpověď na ten scénář z minula, plus ještě nějakou odpověď ohledně seriálu, který v ČR momentálně natáčím, a právě vzhledem k tomu že už mám za sebou někoik nevyhraných soutěží a různých odmítnutí, sem se přistihla při tom že se mi při mačkání na „přečíst email“ opravdu třásly ruce a chtělo mírně zvracet (krev).

8. Nejhorší je se podívat na ty první slova té první věty. Určitě to znáte. „děkuji za, ale…“ „bohužel…“ „s politováním vám oznamujeme…“ Kdo jste se někdy hlásil na vejšku, do práce, nebo o něco soutěžil, asi máte i tuhle zkušenost. Kdy už z prvních pár slov víte, že výsledek je pro vás špatný.

9. Tohle naštěstí nebyl ten případ.  Americká producentka se zálibou v lanýžovém musli mi napsala, že se jí můj scénář moc líbil, přečetla si ho už dvakrát, smála se u něj nahlas a postupuje ho tomu svému kolegovi, s kterým mají dohromady rozhodovací pravomoc. A český potenciální distributor si dal se mnou schůzku. Předpokládám (doufám) že ne proto aby mi mohl „bohužel, s politováním vám oznamujeme, děkuji ale“ říct do obličeje místo mailem.

10. Není zdaleka vyhráno. To, že se někomu líbí můj scénář neznamená, že si ho koupí. I kdyby si ho koupil tak to neznamená, že ho zrealizuje. I kdyby ho někdo zrealizoval, tak to neznamená, že to pude do kin. A kdyby to čirou náhodou šlo do kin, rozhodně to neznamená, že na to budou chodit lidi a už vůbec ne, že se jim to bude líbit. Ale možná je to první vlaštovka. Na cestě ke světlejším zítřkům. A kdyby ne, tak si aspoň zas o trochu víc nacvičím jak zvládnout profesní odmítnutí. Můžete mi v tom pomoct i vy! Stačí pod článek přidat nějaký nenávistný komentář. No řekněte, není to unikátní přiležitost k ventilaci svých vnitřních démonů? Je. Tak směle do toho. S vědomím že mi tím případně pomůžete v profesním růstu. Protože třesoucí ruce znamenají jediné, ještě nejsem na tento obor úplně ready a je nutné posilovat emoční brnění. So… Let the hate begin!

4 komentáře u „Krutomýval: jak na třesoucí se ruce…

  1. Ano, určitě je to obor, kde je odmítání četnější než leckde jinde a je dobré mu uvyknout bez velkého stresu. O to sladší jsou ale okamžiky, kdy něco vyjde skvěle :-).

  2. Tak to je skoro jako v tom skeci, kde vyrábějí sirky tak, že hobluji strom až je z neho sirka…takže z deseti stromů deset sirek…kdepak, ještě se občas nějaká zlomí..to chce koňskou davku píle a zrpelivosti, drzim palec

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.