1. Před nějakou dobou mne osoba, na které mi tak nějak záleží požádala, zda bych nemohl jejímu potomkovi zaslat pohled ze svých cest. Mohl. Samozřejmě. To sem totiž celý já, pro druhé bych se roztrhal. Zvláště pokud to na mé straně nevyžaduje moc energie nebo snahy.

2. Za posledních 14 dní sem projel asi 7 zemí a nespočet měst. Cca 15 takových větších a zajímavějších, jako Vídeň, Dusseldorf, Curych, Ženeva, Brusel, Amstr, Paříž a tak. Přišlo mi tedy vhodné v každé z nich pořídit pohled, na něj něco naškrábat, (když už sem takový grafoman), někde sehnat i známku, tu olíznout jako za starých dob, a pak protlačit do schránky.

3. Dělá se to tak eště vůbec? To víte, dlouho už sem nic poštou neposílal a poslední věc, co sem lízal rozhodně nebyla známka.

4.  Tak ok, v prvních pár velkoměstech sem na to zapomněl. To se stává přeci i těm nejlepším z nás, že na něco zapomenout. Nebo ne? (Což mi připomíná zavolat možná-né-úplně-nablblé koncipientce od JUDr. Nechvátala, ať konečně pošle Bloudovi tu krabici kalhotek, co sem pořídil asi před čtvrt rokem u Viktorky).

5. Takže když sem si opětovně vzpomněl, že mám kupovat pohledy, primárně sem si nejprve  vynadal za to, že nejsem schopnej v tý svý prokoksovaný hlavě už fakt nic udržet. Ale pak sem hned šel koupit pohled.

6. Protože sem ale starej megalomaniak, koupil sem těch pohledů rovnou asi pět. Že je jako napíšu všechny a pošlu najednou, aby adresát měl velkou radost.

7. Mno, úmysl to byl asi dobrej, ale to bych nesměl bejt takovej kokot, kterej v momentě kdy nějaké zboží zakoupí na celou věc zapomene a následně pak pohledy tahá pár dní v kapse u saka. Ale aspoň si bude moc adresát říct, že jeho pohledy ze skrytu mé kapsy možná viděly Pandu Velkou jak ve Vídeňském Zoo žere bambus, i ruské baletky jak tančí na špičkách ve Vídeňské opeře.

8. Teda pokud je někdy pošlu. V další zemi a dalším městě sem si na pohledy znovu vzpomněl, přikoupil hrst dalších, s interním rozhodnutím: „tentokrát to ale fakt už musím poslat“ a následným opětovným zastrčením pohledů do tašky (do kapsy se mi 12 pohledů nevejde), přehozením tašky přes rameno a objednáním další skleničky toho výborného Prosecca, co sem začal pít se Zlatomuškou už ráno u snídaně.

9. Včera už sem si v dalším městě a nové zemi mimo ještě jedný várky zbrusuvypečených pohledů k nim dokonce i pořídil známky. Ale než sem je stačil olízat a nalepit, přejel sem do jiné země a tady už si nejsem jistý že platí. Opráším tedy svou rezavou fráninu a pudu se nejbližšího obagetovaného bareťáka v trafice optat, jak to teda je. A HNED PAK těch 17 pohledů: napíšu, nalížu, oznámkuju, a pošlu.

10. Kurva, eště si asi budu muset vygooglovat jak v Paříži vypadají schránky.  To je život. Kdybych byl jako ta Amélie z filmu, tak mi mezitímhle vším ty trpaslíci vyrostou. Oh-la-la.