1. Nevím jak vy, ale já k smrti nerad pracuju. Mám to tak od malička, prostě cokoliv, co pro mě není primárně bezva zábava se mi šíleně nechce dělat.  Navíc sem tak prohnilá duše, že jediné, co mě nějak donutí, abych  hnul prstem, je velké  množství peněz, kterýma mi někdo opakovaně chrastí před očima.

2. Už rodiče mě v dětsví museli uplácet desetikorunou za každé vynešení koše nebo nedejbože vyluxování, protože z jakýchkoliv povinností mě zrovna ženské práce odpuzují úplně nejvíc.  Neže bych teda uměl zatlouct hřebík, nebo tak něco, ale když se mužně zraním při věšení obrazu ala Strýc Podger, bude to aspoň méně trapné, než když mě při luxování přiškrtí vysavač. Což by se zrovna mě mohlo klidně stát.

 3. Na tom, když má člověk vlastní advokátní kancelář je boží to, že ostatní sou otroci, co dělají to co chcete vy a vy nemusíte dělat nic. Tak sem si šťastně žil až do Ledna tohoto roku, kdy sem přijal „zaměstnání“ zde v USA.

 4. Od té doby nejenže tu a tam musím něco fakt udělat, což mě drtí, ale navíc eště si musím dávat bacha, aby nebylo jó moc viditelné, když se flákám.

 5. Což je, upřímně, většina mého času, co sem nucen trávit v kanceláři.

6. Obvykle si během pracovní doby teda buď píšu deník, nebo chatuju se slečnama, případně plánuju, jak strávím víkend. Když už se hodně nudím, tak hraju nějakou hru on line, jako asi každej co má hnít v kanclu, žejo. A jelikož mám pěknou místnost sám pro sebe,umím zavírat dveře a ajťákům sem znemožnil se mi dálkově hrabat v compu, můžu si tu dělat co chci. Paráda.

7. Jenže ouha. Tenhle týden se po mě chtělo, abych 4 z pěti dnů od rána (8:00!!!) seděl s tlupou forenzních auditorů v jedné místnosti a předstíral, že poslouchám co povídaj a případně poskytoval nějaké moudré rady ohledně nejnovějších metod vyšetřování. Teda ono se po mě asi chtělo abych „fakt“ poslouchal, ale proboha, buďme realisti, copak někdo dokáže vůbec něco poslouchat soustředěně víc jak deset minut? Nesmysl.

 8. Takže sem si řekl,  že si prostě sednu někam do zadní řady nebo vhodného rohu tak, aby mi nikdo neviděl na monitor (a už posté si připomněl že si MUSÍM pořídit na monitor ten filtr, kterej znemožní ostatním sledovat co dělám), jenže ouha. V pondělí se mi, jak jinak, nepovedlo přijít dostatečně brzy na to, abych si mohl vybral místo. Vzhledem k tomu že jednání začínalo v osm a já se tam s kafem a sotva rozlepenejma očima doploužil v deset dvacet, všechna „dobrá“ místa byla obsazená a seděl sem teda jak kokot vepředu, tak, aby všech 15 lidí za mnou civělo na to, jaké porno sem si případně zrovna dostahoval.

 9. Takže v úterý sem si dal za cíl doplazit se tam dřív. Další epic failure: 9:15. Sice lepší než v pondělí, ale furt na mě zbyla jen ta trotlí židle vepředu a tak sem musel další den strávit tím, že sem si v hlavě z brain-cache přehrával finále Breaking Bad  a naslepo civěl na promítačku  s výrazem „nerušte, přemýšlím nad něčím fakt důležitým, čemu vy byste stejně nerozuměli, vy nuly“.

10. Což mě ovšem tak vyčerpalo (navíc sem nebyl schopen pak správně reagovat, protože to Breaking Bad v mý hlavě bylo daleko zajímavější, než to vo čem žvanili forenzisti), že sem se zapřísahal, že ve středu dorazím v 7:45 a hlava nehlava si to promlátím dozadu. Jenže to bych včera nesměl mít to parádní rande se Zlatomuškou.  Z kterého sem notně pocuchanej doplul domu někdy ve tři ráno a z představy že mám za 4 hodiny vstávat a eště ani nespím se mi chtělo hned hodit krvavou šavli. Takže jediné řešení, co mě, jako obvykle, napadlo, bylo vůbec nejít spát, trochu se chemicky povzbudit a napochodovat do kanclu ráno v sedm. První se pyšně odprezentofat šéfovi, co mě v takovou dobu eště nikdy neslyšel natož viděl, pak zabrat v zasedačce místo v poslední řadě a zbytek dne pokojně strávit s Typing Zombies. A život byl zas parádní, protože eště navíc to vypadalo že si pilně píšu poznámky, muhaha!