1. Dnešek se zapíše do mého deníku jako obzvláště náročný den. Den, na který bylo domluveno natáčení nového soutěžního klipu. A protože sem zjevně člověk typu „Améba Nepoučitelná„, tak mi v něm zas hrály děti. A aby toho nebylo málo, jedno z nich bylo neslyšící (neříká se hluché, jak mi bylo dnes řečeno tlumočníkem znakového jazyka). Jo ano, bylo potřeba aby na place byl tedy ještě tlumočník znakového jazyka.

2. Co nového pro režiséra přináší konkrétně práce s neslyšícím? Je to komplikovanější v tom, že nejde režijní pokyny říkat herci třeba z poza hlavy nebo odněkud vedle kamery, protože když mne/tlumočníka nevidí, tak samozřejmě neví co kdo říká. Zároveň když kouká na tlumočníka a čte instrukce, tak nekouká (nemůže, logicky) koukat do kamery nebo na cíl natáčení, což by se jinak bývalo dnes hodilo, protože se natáčela němá scéna, kdy bylo možné herce instruovat přímo během natáčení.

3. V neposlední řadě je všechno trochu delší, protože se nustále musí interpretovat tam a zpět. Ale jelikož obě děti byly nadmíru šikovné a chytré, tlumočník statečně překládal veškeré mé režijní instrukce včetně ilustrační anekdoty o zombících, která měla sloužit k rozesmívání herců během jistě již pro ně ultra-únavného xtého opakování jednoho záběru, šlo to nakonec relativně hladce.

4. A tím myslím že se to neposralo. Nebo né úplně totálně. A to přesto, že: neposlušné slunce neustále zacházelo a  vycházelo tak, aby nám to co nejvíce komplikovalo. Pořád se tedy stavila, zapínala, vypínala a přemisťovala světla, neboť počasí se rozhodlo být nejen nevyzpytatelné, ale navíc dramaticky měnit náladu ob cca 15 minut.

5. Lokace, kterou jsme vybrali, se ukázala sice obsahem a barvičkama naprosto vyhovující ale když tam byl celý štáb, herci, plus tlumočník a dětský doprovod, najednou to byl vlastně Lilipůtánov který přetékal obry. Kameraman tak musel téměř lézt po stropech, po kolenou se plazit u zdi, a půl záběru dělal něco jako stojku a holubičku zároveň.

6. A aby toho nebylo málo, můj nezbedný rodič se rozhodl nám to celé sobecky zkomplikovat a načtyřikrát si dnes ráno zlomil rameno. Protože co by neudělal proto aby mne potrénoval ve stresu, že?

7. Mám dobrou zprávu a špatnou zprávu ohledně stavu českého zdravotnictví. Ta dobrá je, že mladí medici přítomni dnes ve Vinohradské nemocnici na úrazové ambulanci podstatně přispěli k tomu, že se tam jeden pacient a doprovod nezhroutili. Špatná zpráva je to, že pořád ještě zrdavotnictví u nás funguje jen tak napůl, protože ačkoliv vyšetření a diagnóza přoběhly celkem rychle (slabé 3 hodiny čekání) tak čekání  na výslednou zprávu pak trvalo 4 hodiny (!!!). Kdy člověka se zlomeným ramenem, kterému v krvi už doběhly ty prima opiáty co dostal při příjmu, nechali čekat na propuštění 4 hodiny a pak při mém skromném dotazu jestli dostane nějaké prášky na bolest i na doma řekli „to zvládne Ibalgin„!

8. Při slovech „to zvládne Ibalgin“ se mi chtělo popadnou nejbližší krumpáč, prorazit jím někomu tam lebku a pak mu do té díry po krumpáči nasypat Ibalgin a dívat se na to jak zabírá. Nebo už mám z Ameriky tak zkreslené představy, když mi přijde že Ibalgin je na roztříštěnou zlomeninu ramenního kloubu málo?!

9. Naštěstí si jistě pamatujete že v okruhu mých přátel je anesteziolog. Ten po mé stížnosti na to, že s Ibalginem přeci „vyléčím“ leda tak kocovinu nabídl Algefinové kapky, několik různých opiátových čípků a sadu asi 7 různých silnějších léků, které může poskytnout či zprostředkovat. Takže jich mám objednáno asi 5 pro sebe, a 2 možná předám rodičovi. Škoda akorát že ty opiáty nebyly k dispozici už dnes během natáčení. Třeba v bodě, kdy už posté zašlo a za deset minut poté, sotva sme předělali ta světla zase vyšlo, to pitomý slunce. Protože by bývalo bylo dobré, kdyby mi takové věci tou dobou už byly úplně jedno.

10. Takže dnešek, aneb den 2 po mém příletu z USA, byl opravdu nesmírně výživný. Půl dne v nemocnici, půl dne na natáčení, a do toho ze všech stran stres jak prase. Už by se hodilo, abychom nějakou tu soutěž vyhráli. Když už né za film, tak za to jak srdnate čelí naše produkce překážkám. A nástrahám v podobě opiátových čípků. Kterým, milé děti, samozřejmě řeknětě jednoznačné „ne„. Pokud teda nemáte zrovna zlomené rameno, nebo pifku na slunce. Pak se dozajista budou hodit.