1. Zdravím z Filadelfie. Města, které mě děsně nudí, protože je takové podivně špinavé a plné lidí, co vypadají jako že od rána do večera čichají lepidlo. A ne ten dobrý druh.
2. Proč tu sem? Protože tu mám nějakou stupidní přednášku z oboru své „expertízy“. Přijde si mě poslechnout asi 250 lidí, to bude teda bomba. Pokračování textu
1. Milý Synátore, dnes si nemůžu odpustit nad tebou zase trochu nepřemýšlet. Ale tentokrát, po minulém záchvatu nečekaně pozitivních emocí, sou moje myšlenky vůči tobě a tvé existenci opět standardně kritické.
2. Jak by to taky mohlo být jinak, když zjevně děláš (ty, nebo jakékoliv děcko) svému okolí tolik starostí? Pokračování textu
1. Sou dva zaměstnanci. Jeden pracuje od nevidim do nevidim a navíc odvádí fakt kvalitní práci. Druhej, shodou okolností jeho šéf, pracuje jen na svatýho dyndy, nebo pod přímým nátlakem (např hrozba odejmutí bonusu) a i tak odvádí sub-par výsledky. První zaměstnanec svojí pracovitostí svého šéfa dost sejří, samozřejmě, protože to je obtěžující, otravné a celkově morálku nepovzbuzující, když někdo furt tak děsně pracuje.
2. Jo, ten šéf sem já a ten podřízený jeden z mejch otroků. A včera, když sem se bavil se svým vlastním šéfem, tak slyším překvapivou větu: „já bych řek ať jí vyhodíš.“ (zajímavé) a pak „ale já vím že jí máš rád.“ (blbost ale fajn vidět že se eště neprofláklo, že to je naopak). Pokračování textu