Krutomýval: Království za Saturnina!

1. Jelikož už nejsem bohatý právník, co má na všechno nějaké pomocné síly, nýbrž chudý umělec, který si musí skoro všechno dělat sám, bylo nutné včera podstoupit hrůzu hrůzoucí ve formě návštěvy úřadu pro motorová vozidla (neboli „department of motor vehicles“ aka DMV) a vlastnoručně si vyřídit nový řidičák.

2. Můžu akorát tak zamáčknout slzu nad tím, jak mne kdysi všude (kam se muselo osobně) doprovázela sekretářka, nebo nějakej jinej poskok, co věděl do které fronty se zařadit, případně ji byl ochoten za vás vystát, nebo znal paní za přepážkou a věděl kdy tam má člověk přijít aby nečekal atd. To byl sladký život. Tomu je ale konec.

3. Ještě že mám americký řidičák z jiného státu a čekala mne tak tedy pouhá „mezistátní výměna„. K tomu člověk potřebuje „pouze“: starý řidičák, kartičku sociálního pojištění, zelenou kartu/pas, výplatnici, nebo účet od elektřiny zaslaný na vaší adresu, plus další dopis, který vám došel do schránky. Kdo dneska ale dostává dopisy do schránky? Naštěstí mi minulý týden psali nějací prodavači teplého vzduchu či co. Pak již stačí vyplnit dvoustránkový formulář (ano, chci být dárce orgánu, by’t zrovna moje orgány asi k ničemu nebudou) udělat testy na oči a čekat. Fotku si udělají sami přímo na úřadě. Tak asponže tak.

4. Jelikož mne nekonečnost front již od dětství děsí, přišlo mi že je vhodné si na úřadě předem domluvit schůzku na konkrétní čas. Když už to dnešní moderní doba nabízí. S rezervačním kódem v mailu se mi tam hned jelo líp.

5. Prvním úskalím bylo kde zaparkovat. Před úřadem se parkovat nesmí. Nicméně tam všichni parkovali, všude okolo těch obřích cedulí „no parking anytime„. Jenže já sem ubohý cizinec, kterému můžou odebrat zelenou kartu a deportovat ho kdykoliv se jim zlíbí, tak jim k tomu přeci nebudu dávat důvod porušováním zákona, no ne? Eště by mě zastřelili jak černocha na dálnici. Takže kroužím okolo a hledám parking. Bylo to na Coney Island což je opravu krásné místo. Pokud nevěříte, podívejte se na nejnovější film Woodyho Allena Wonder Wheel, který tam byl natočený. Pouťové atrakce na pláži, a na obzoru mrakodrapy, no není to každého sen?

6. U atrakcí nabízeli parkování za 13 dolarů. To se mi, chudému umělci, zdálo příliš. S ohrnutým nosánkem jsem kroužila dál. Vedle DMV bylo soukromé parkování pro zaměstnance, plus McDonald s výhrůžnou cedulí „neparkujte tady pokud jdete na DMV“.  V té chvíli se mi chtělo nechat auto uprostřed silnice (jako to dělá furt spousta místních) a trochu si pobrečet (jako to dělám furt já), než dojdu k rozhodnutí co dál. Ale začal na mě troubit žlutý školní autobus, jehož šikaně jsem okamžitě podlehla a aniž bych stačila zamáčknout slzu, jala jsem se teda ještě dál hledat kam píchnout svého hybrida s řasama.

7. Konečně jsem vedle budovy z druhé strany DMV našla ceduli „DMV parking“ Hurá! Bůh mne miluje! Vjela jsem tam a úplně cítila jak mně zalévá radost a energie. Ta vydržela zhruba než jsem vešla na úřad, kde byla asi miliarda lidí, hrozně moc front, příšernej maglajz a hluk. Hluk nesnáším dobře. Ano, je možné že když člověk vyroste na Malé Straně a posledních 10 let života dělá právníka v zazobané firmě která mu skáče na ruku a přizpůsobuje svůj chod jeho absurdním požadavkům, stane se z něj tak trochu rozmazlenec co se pak hroutí z frontičky a hlučíčku.  Bylo třeba do toho hodit vidle.

8. S odvahou jsem přistoupila ke frontě která vedla k elektronickému systému na vydávání pořadových čísel. Naštěstí ti co měli rezervaci měli vlastní číselník, u kterého byla fronta minimální. Hurá, první úspěch. Přístroj mne poslal k přepážce 2. Tam byla další fronta. Po vystání fronty jsem obdržela formuláře, ukázala všechny svoje dokumenty a dostala další číslo, na jehož vyhlášení mám čekat. Vyšlo najevo že ta rezervace je dobrá POUZE na tu první frontu k číselníku!!!!! Velké zklamání, poněvadž mě čekaly ještě 4 další fronty.

9. Během nichž bylo nutné pořád někomu ukazovat (ty samé) dokumenty. Které mají každý jinou velikost a texturu (což je blbé, protože se nadají dát do jedné obalky nebo držet nějakým rozumným způsobem), a zároveň na vás všichni děsně spěchají, takže neustále hrozí že si nějaký ten papír někde zapomenete, nebo vám upadne, případně se samovznítí v momentě kdy ho nejvíc potřebujete. Jelikož mám celoživotní pověst člověka, který zásadně ztrácí ty nejdůležitější dokumenty (a proto mu už od malička rodina říkala, že by rozhodně neměl být právník), docela mne stresovalo, že se tomu stane i dnes. Poslední co bych chtěla by bylo muset si tu znova vyřízovat kartičku na sociální pojištění. To byla noční můra i s tou sekretářkou po boku.

10. Asi po hodině a půl a o 4 fronty a okénka později jsem to ale měla za sebou. Záchvat paniky jsem dostala jen jednou a to v situaci kdy jsem zrakem padla na výhrůžně znějící nápis „máte ty správné dokumenty?“ který mi visel  nad hlavou a který mi přišlo že předpovídá že nebudu mít všechny správné dokumenty až na mě dojde řada a pokud náhodou ano, tak je určitě nebudu mít až budu odcházet protože polovinu z nich poztrácím při jednom z těch 4 přesunů od okýnka k okénku. Ale naštěstí se tak nestalo. Do auta sem dorazila s plným počtem dokumentů a novým řidičákem. Ta euforie! Takže když jsem pak odjížděla z parkoviště, a vrátný mě zinkasoval o 15 dolarů, ani to tolik nebolelo. Kecám samozřejmě, obrečela jsem je hned za parkovištěm. Takovej je holt  teď můj život.

cedule

3 komentáře u „Krutomýval: Království za Saturnina!

  1. Takových zážitků a blogový článek navrch za pouhých 15 babek? To jsou, myslím, docela efektivně vynaložené peníze. A to ještě předpokládám, že postávání ve frontách bude skvělou inspirací pro několik stand-up výstupů, nebo ne? 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.