Krutomýval: Mýval na chcípnutí

1. Co se stane, když člověk schází ze schodů a šlápne si na rozvázanou tkaničku u boty? Pošle ho to tlamou napřed. Resp: dolu a vpřed. V mém případě mě „dole„, tedy pod schodištěm co vede od ložnice do obýváku, čekala zeď.  A jak sem se tak bez reálné možnosti záchrany nebo odvrácení pádu řítil proti té zdi hlavou, říkal sem si: „tak takhle zhebnu, zajímavé“. Přišlo mi, že smrt mě minout nemůže.

2. Nicméně sem eště zkusil zabojovat, a v letu se otočit ke zdi zády,  nebo aspoň bokem, místo obličejem, a nějakým zázrakem se mi to povedlo. Zeď mi vyrazila dech a následně mě milosrdně poslala na zem. Kam sem dopadl sice na všechny čtyři, jako kočkovitá šelma, ale za cenu pocitu, že sem si při dopadu musel zcelajistě zlomit páteř, kotníky, kolena, a vykloubit aspoň jedno rameno.

3. Jestli někdo má v živé paměti pád Meryl Streep ze schodiště ve filmu Smrt jí Sluší, tak takhle nějak sem dopadl taky. A pod schodama ležel (minimálně z mého pohledu) v podobném přeposkládání tělesné schránky.

4. A nemohl sem dýchat. Což znamenalo, že sem ani nemohl signalizovat okolním přihlížečům, že žiju. Okolními přihlížečmi byly: sestra a její kamarádka, kteréžto mě před vánoci přijely do USA oblažit svou přítomností. Pád i jeho výsledek viděly, a jako typické ženy začaly hystericky panikařit, místo toho, aby konstruktivně jednaly.

5. Tak například si ani jedna z nich nemohla vzpomenout na „911″. A to sem jim tolikrát ukazoval Smrtonostnou Past i Zbraň, odkud by si to mohly pamatovat. Takže sice měly dobrý úmysl, „zavolat na pohotovost„, jak tam vykřikovaly, ale nevěděly číslo.

6. Já sem pořád eště nemohl mluvit (ani dýchat), takže sem si užil asi 30 sekund toho, jak se asi cítí Stephen Hawking. Mít v hlavě spoustu skvělých nápadů („je to  911“, „vygooglujte si to“, nebo „doprdele tak dojděte k sousedům„) a nemít schopnost je sdělit okolnímu světu je fakt frustrující.

7. Po asi té půlminutě se mi povedlo se znova nadechnout a mít možnost tak několik dalších vteřin jen úpět, než sem se teda zkusil posbírat a sdělit panikářkám, že sem to asi přežil. Pak sem prubnul zda mi de hýbat nohama a rukama a zjistil, že i to je možné, a že ani asi nebudu ochrnutý. Nakonec se mi i povedlo vyžvejknout se ve smyslu ať se tam přestanou hemžit a radši mi přinesou z mrazáku vodku.

8. V podstatě se mi nic nestalo. Jen sice vypadám jako kdyby mě přejel náklaďák, páč trup, nohy i ruce mám momentálně fialovo zelené, a páteř mi nakonec musel chiropraktik vrátit do původního tvaru, ale vypadá to, že mimo výronu kolene a obou kotníků sem si nic horšího nezpůsobil. Potvrzeno rentgeny a několikerými vyšetřeními  od lékařů, co byli v šoku z toho, že se mi nestalo nic horšího. Údajně mě před smrtí/ochrnutím/zlomeninami ochránila moje průprava přes bojová umění a tanec, díky čemuž sem prý uměl „spadnout šikovně“ i z takové výšky a v takovém spádu.

9. Jelikož sem ale fakticky prožil nejméně 5 sekund intenzivního pocitu že „to mám spočítaný“, můžu s klidným svědomím prohlásit: (i) život vám před očima neproběhne, (ii) pocit „tyvoe přeci nemůžu zhebnout takhle trapně“ je velmi palčivý, a (iii) poté, co se z toho (čehokoliv) vyhrabete, si  možná řeknete, že „takhle to teda dál nejde“.

10. Ano, našel sem nový „respekt k životu„. Spočívající zejména v tom, že sem si opět o něco silněji uvědomil, že zbytek svých dnů odmítám prožít jako služebník zla (právník). A teď si du koupit děsně drahej počítač s děsně drahým softwarem a šíleně výkonným procesorem, co sem měl vždycky pocit, že potřebují jen profi filmaři na to, aby mohli tvořit umění, nikoliv ubozí právníci na to, aby mohli mazat čárky a doplňovat spojky do zbytečných dokumentů. Ale já do Nového Roku budu vstupovat už jako filmař a spisovatel, nikoliv právník, a to ať to stojí, co to stojí. Tedy: Třikrát hurá každému, kdo najde sílu přiznat si, že jeho život potřebuje radikální změnu. A sedmnáctkrát hurá tomu, kdo najde ještě větší sílu na to, aby tu změnu začal realizovat. A teď mne omluvte, neboť musím jít sepsat návrh své výpovědi.

6 komentářů u „Krutomýval: Mýval na chcípnutí

    1. s tema se porad pocita, neboj, uz sem si nahrabal na dozivotni zasobu kubanskych otroku co mi je budou obdelavat, ted jen jiz dotahnout zmenu do konce, a bude to. Pristi rok touto dobou uz se muzu z okna divat na kvetouci kytky, zatimco zastupy mych sluzebniku mi lesti boty, ktere si budu brat na svou new yorskou premieru (cehokoliv mimo posktyovani pravnich sluzeb :-))

  1. Mám podobnej zážitek z minulého roku, takže můžu taky dosvědčit, že žádnej „život v kostce“ v tu chvíli člověku před očima neběží, i když oponenti budou vždy namítat, že prostě jen organismus dobře poznal, že to ještě „není vono“, takže celoživotní filmovou svodku nepustil :-). Krutomýval – filmař a spisovatel – to zní dobře! Připravuju podobný krok, ale neboj, ve filmu se ti konkurovat nechystám :-).

  2. Gratuluji vám oběma ke zmrtvýchvstání! Mně se postupem času a s přibývajícími lety a počtem dětí stalo to, že mě atakuji malé nemoci a neduhy. Tudíž radikální impuls a nasledne prozření zatim nepřišlo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *