1. Myslím, že se všichni shodnem na tom, že Mýval je zcestovalý člověk, co ho jen tak něco nepřekvapí. Zrušený let v Kazachstánu vyústil  v noc mezi velbloudama, v Singapuru mě málem zatkli za sledování porna na letišti (je někde napsaný že se to nesmí, snad?!), v USA sem pašoval nelejzrové nezbraně, v Moskvě mi nechtěli uznat vízum, v Kanadě odmítli  věřit mojí zelený kartě, v Turecku mě po příletu z Azerbajdžánu, výletu taxíkem k moři  a zpět v rámci dvouhodinového přestupu z jednoho letu na druhej vyhodnotili jako zvláště nebezpečného šílence, zadrželi, zpovídali a opět sem měl sleďárnu v ohrožení. Ale vše sem ustál bez ztráty stromečku. Ovšem Stansteadské letiště v Anglii mě málem zabilo. Ano, je to tak, Mýval potkal svou letištní Nemesis.

.

2. Abych to vysvětlil: sem už pár týdnů na takové okružní vyšetřovací cestě. 5 zemí za pět dní a tak. Někam se přikodrcám jako velký boss z Ameriky, se svým obzláště křehkým novým masíčkem v podobě blonďatého šedo-okého otroka s velikosti oblečení 34 a podprsenkou číslo 2, a klientům zatopíme.

.

3. Abych Šedotrokyni oslnil svým lidumilstvím a pokorou, přebookoval sem se z business class v normální aerolince na její otročí class v low costu. Pravil sem že “mezi námi přeci není žádný rozdíl”, blahosklonně se usmál, a představoval si jak jí nejpozději za 2 dny někdě klátím, protože právě pochopila, že sem nejlepší. Jenže low costy sou hrozný. Jejich problém je, že mají věčně nějaké zpoždění.  Takže když sme včera chtěli nasednout do letadla, ukázalo se, že let posunuli o 3 hodiny. Na hodinový let to je docela dost. A výsledkem bylo dvojí neštěstí: musel sem si s blondýnou 3 hodiny povídat a na hotel sme místo o půlnoci po všech těch zpožděních dorazili ve 4 ráno.

.

4. V osm pak bylo nutné vstávat, protože “dawn raid” nebo-li takzvaná “nečekaná přepadovka za úsvitu” se většinou nedělá odpoledne a navíc nejde stihnout za dvě hodiny, které by nám zbyly, kdybychom do 11 spali a vyrazili až pak. Koks mi došel už v jednu odpoledne. Ano, sem debil, mám bejt líp připravenej, já vím. Ve čtyři odpoledne sem byl teda na velmi nepříjemném dojezdu kombinovaném s pekelnou spánkovou deprivací, ze které mě nedostaly ani 2 redbully a 3 kafe. Kdyby si Šedotrokyně sundala kalhotky a roztáhla na mě nohy, jediné na co bych se asi zmohl by bylo elegantně omdlít, abych nemusel vysvětlovat proč mi nestojí. Naštěstí si kalhotky nesvlíkla, protože měla asi sama co dělat s tím, aby si nemusela dát do očí sirky.

.

5. Někdy v pět sem jí velkopansky poslal spát na hotel, a sám pravil že zejtřejší audit v Irsku hrdině provedu sám. A vyrazil na zkurvenej Stanstead. V šest sem eště trčel na M25, silnici která dokazuje existenci Satana, a chtělo se mi zároveň blejt a srát vyčerpáním. V sedm sem se doplazil na letiště, chrstl na sebe vodu, hodil do sebe dalšího redbula, šel se na záchod vyblejt, a pak se sílou vůle přemístil ke své bráně.

.

6. Jenže. Jak je člověk fakt už na pokraji zhroucení, tak se začne dít zajímavá vec. Čas a prostor se víc zakřiví. Tzn. čas plynul z mého pohledu pomaleji a prostor nedával žádny smysl. Takže se asi nelze co divit, že sem místo u své brány 10 minut před boardingem skončil na jiném terminálu, pět minut po boardingu. Normálně by to nebyl žádný problém. Ale protože tohle je Stanstead, jediné kurvapíča prdelposranásmradlavá mezinárodní letiště co má “jednosměrné terminály” (resp. jejich křídla, terminál je tam de-facto jen jeden, ale je postaven do účka ze tří bloků, které, věřte tomu nebo ne, se dají procházet jen jedním směrem), tak se z toho mého úseku už nešlo dostat zpátky. Byl sem o 4 brány vedle. Viděl svoje letadlo přes letištní plochu. Bylo ode mě max 200 metrů. Ale asi 75 červených pásek a nápisů “zákaz vstupu”.

.

7. No co vám mám povídat. Normálně bych letadlo oželel, a šel se zabydlet do hotelu a letěl později nebo až další den, ale měl sem mysl zakalenou spánkovou deprivací, drogovým dojezdem, bloňdatejma prdelkama a halucinovat sem začal asi deset minut před tím zjištěním, že sem ve špatné části letiště.

.

8. Ten největší průser bylo že v tom mém křídle sem byl sám. Nebyli tam ani jiní cestující, ani žádní zaměstnanci. Takže možnosti toho “se s někým poradit” byly minimální. Do toho mi chcípal mobil a ob pět minut sem chodil do košů blejt, protože se ukázalo že mám zároveň příšerný hlad a zároveň moje tělo odmítalo normálně zpracovávat potraviny. Nápis “system crashing down” je to, co si tak představuju že bych měl na displeji na zádech, kdybych byl robot.

.

9. Když už sem všude po stěnách viděl lézt trpaslice v bikinách s nápisem “King-Kong je můj pán”, došlo mi, že to není legrace. Z posledních sil sem naťukal do mobilu “Bárte, konta už nemám ve švýcarech ale na St Kitts and Nevis”, a hodlal se zkácet k zemi. Když slyším z dálky a přes rudé mžitky před ušima “Hey there, are you lost?”. Z posledních sil otočím hlavu za zvukem a slyším z hlásné trouby instrukci abych šel k nějakému záchytnému ochrannému stanovišti. Nekecám. “go to the refuge point” prej. Kde najdu polorozpadlý telefon a nápis, že for help mám vytočit 01189998819991197253 a říct si o převoz k letadlu.

.

10. Nový záblesk naděje mi dodal energii na to ten telefonát uskutečnit, a dokonce se od Mývala-zachraňujícího operátora dozvědět, že moje letadlo je zpožděný a ať sem v klidu, že mě z toho jednosměrného liduprázdného křídla přijedou vysvobodit. Letištním trasnpontérem. Letadlo sem teda stihnul a teď v něm sedím, žeru už asi 54. sendvič a nechápu proč moje tělo pořád signalizuje, že má hlad. A zjišťuju že sem se dostal do nové fáze: přetáh sem to a už se mi nechce spát. Ale zato se mi pekelně chce šukat, a otrokyni sem nechal na hotelu a všechny stewardky sou bud starý, tlustý, nebo chlap. Kua drát to je ale den.

pusto prazdno kam se clovek podiva – je to jako 28 days after v zle kombinaci s 28 days.

so close yet so far away – moje letadlo na letistni plose – kus od zoufaleho Myvala za sklemtady tim domlacenym pristrojem sem se nakonec fakt dovolal o zachranu. to me poser.