1. Drazí čtenáři. Na nějakou dobu sem se odmlčel, a ihned vysvětlím proč. Nejprve sem držel smutek za Terence. Trvalo mi nejméně týden, než sem ho přestal v koupelně hledat. Dokonce sem mu tam jednou opravdu přinesl mrtvou mouchu, a čekal, že se vrátí aspoň za potravou. Nevrátil.

2. Pak mne napadlo, že možná bych se měl oženit. Přijde-li v životě téměř čtyřicetiletého muže chvilka, kdy mu chybí koupelnový pavouk, možná je na čase se zaprodat ďáblu zvaném „douhodobý svazek“. A ne, nemyslím tím, upsat se Telefonice, na to bacha, to je snad ještě hrůznější krok, než sňatek.

3. Jak víte, dochází v mém životě k velkým změnám. Již sem oznámil svému týmu pracovitých blondýnek, že je opouštím. Jedna se u toho dokonce rozplakala.  Další zvýšila konzumaci alkoholu a obávám se, abych z ní tímto svým, ryze sobeckým krokem, neudělal domácí alkoholičku. To bych nerad, stačí že sem zničil játra sám sobě.

4. Pokoušel sem se tedy posledních pár týdnů, mimo zvažování nákupu vhodné manželky, zajistit svým ovečkám nějakého něžného nástupce. Který bude, podobně jako já, trvat na jediném pravidle, co musí otročenky vůči svému šéfovi dodržovat: nechce o nich ani vidět ani slyšet, jak to jen půjde.

5. Zdá se, že sem vhodného kandidáta našel. Ale musel sem si za ním doletět do Belgie. A to vám řeknu, že se mi do Bruselu v této turbulentní době zrovna moc nechtělo. Bruselské letiště vypadá jak uprostřed válečného konfliktu, tolik vojáku se samopalama a prstama na spoušti, barikád, ostnatých drátů a zátaras sem neviděl ani v NYC kolem díkuvzdání minulej rok, kdy na Manhattanu hrozily aktivní útoky.

6. Cestou z Belgie sem si říkal, že se musím nečím odměnit. Zastavil sem se tedy na 45 hodin na Islandu. Ano vím, není to moc, ale aktuální pracovně-výpovědní situace mi neumožnila strávit tam víc času, a třeba se k tomu ještě potkat s Userkou.

7. Co na Islandu? No chtěl sem se podívat na pár míst, kde se natáčel můj oblíbený film The Secret Life of Walter Mitty. A trochu si taky, před tím, než definitivně ukončím svou kariéru právníka, (což by se mělo písemně odehrát příští týden), postesknout nad tím, jak je takový krok, po více než deseti letech ve službách zla, složitý.

8. Vzdát se zavedených jistot, jako je třeba pravidelný přítok dolárků na účet, bez toho, aby se člověk musel nějak zvláště namáhat, to není jednoduché. Navíc osamělá dráha stand-up komika a scénáristy jistě nebude zahrnovat tolik drobných bloňdatých dívenek, co mi dělají pomyšlení. Nebo ano?

9. To se asi brzy dozvím. Island totiž splnil roli, jakou měl, a připomněl mi, že život se má hlavně žít, a ne přežívat, a fantazie realizovat, nikoliv jen rozvíjet ve své hlavě. A jak říkal můj přítel z Turecké armády „Fear cannot be your master“, tak se teda nebudu bát. Vono to asi říkalo víc lidí, ale tenhle konkrétní to říkal mně a na tom záleží.

10. Tudíž, na místě, které údajne inspirovalo Julese Verna k napsání Cesty do Středu Země, (knihy, na jejíž motivy byl udělanej ten film) v jeskyni Vatnshellir, asi  40  metrů pod zemí, v úplné tmě, sem si dovolil mimo chvilkové paniky z tmy a podzemí nechat v té jeskyni i ten strach z budoucnosti, a vykročit (vyšplhat po točitém schodišti) z ní ven s přesvědčením, že dělám dobře. Hyacintům zdar, fantaziím, které se jen sní, zmar.