Krutomýval: Jak být režisérem a nezbláznit se (5)

1. Musím říct, že být režisérem a nezbláznit se je náročné. Nejsem si jistá, jestli se mi stále ještě daří být v té nezblázněné fázi. Ale snažím se.

2. Mí hodní zdejší spolupracovníci ze štábu mne na střídačku  dopředu připravují na to „co všechno se posere“ nebo „nepůjde dle plánu“. Chápu to tak, že je to jejich forma snižování mého očekávání (Oskara, fantastického výsledku, celosvětové slávy a miliónů), ale fakt je, že z USA na takový přístup nejsem zvyklá.

3. V Americe je běžné (nebo aspoň z mé zkušenosti) že jakýkoliv projekt děláte, ať jste jakkoliv připravení či nepřipravení, zkušení či nezkušení, realističtí či zjevně žijící v naprostém bludu, jsou lidé kolem vás (kór pokud pro vás pracují) prakticky jen nadšení a neuvěřitelným optimisme nabití lidé, kteří na všechno řeknou „to dáme“ nebo „to pude“ a pak se (jako slušný člověk) jdou poblejt stresem nebo nafetovat koksem někam za roh.

4. V ČR spíš vídám  ten otevřeně skeptický nebo aspoň opatrný přístup (byť k prakticky totožnému projektu). Který sice na jednu stranu možná vede k tomu, že člověk je na konci třeba přijemně překvapen nebo v nejhoším případě „nepřekvapen, že se všechno posralo, protože to přeci všichni předpovídali“, ale na druhou stranu, kolik z toho že se v cíli člověk chce zabít místo radovat je spojeno s tím, že se od začátku všichni připravují na nekonečno problémů a překážek a potenciálního neúspěchu?

5. Dalo by se říct, že americký přístup je  „méně zodpovědný“ nebo „více falešný“, protože se mnohem víc soustředí na ten „potenciální a třeba i velmi nepravděpodobný úspěch“ než na „realisticky pravděpodobnější průser“ a navíc od začátku předstírá, nejen že k němu existuje cesta ale i je velmi schůdná! A z vlastní zkušenosti s prací na prakticky totožných projektech na obou kontinentech vím, že to pozitivní naladění a orientace na to „jak to všechno dobře dopadne“ je ohromnej pohon, kdežto skepticismus a jakási negativistická „opatrnost“ (či realističnost) je naopak brzda.

6. Ale možná to tak mám jen já a jiné právě ta opatrnost a skepse pohání / dohání k lepším výsledkům. Nevím. Ale asi se to záhy ukáže. Postupně ale lidé kolem sebe učím pracovat „mým způsobem“ tzn „vidět pozitivní výsledek a hledat cestu jak se k němu za daných podmínek co nejsnázejí dostat“ (oproti: vidět že to nejde/jde těžce a hledat konečnou soupisku všech možných důvodů proč to nejde/půjde těžce).

7. Mám za sebou obhlídku lokace, sestavení českého týmu, výrobu technického scénáře – fuj, to je megahnus – rozkreslení triků (proč já pitomá si radši nevzala Pištu Hufnágla vymyslela do děje tolik triků), přípravu kostýmů a pomůcek, půjčení chybějící techniky, zkoušku s herci, konzultaci se zkušenějšími režiséry (lidi sou hrozně hodný, víte to?), několik záchvatů usedávého pláče a paniky, pár záchvatů naprosto neoprávněné euforie, a těd počítám posledních 7 dnů do dne kdy padne první klapka.

8. Do té doby se mi snad skutečně podaří se nezbláznit a pak… pak se uvidí. Kolik se toho posere. A že z minulých zkušeností vím, že toho může být opravdu nekonečno, ale  odmítám se nato dopředu soustředit, či se toho dokonce obávat. A naštěstí tenokrát apoň netočím s dětma, zvířatama, ani v exterirérech. To znamená je z půlky vyhráno.

9. Několika zkušenějších režisérů jsem se ptala na radu, kterou by dali sami sobě kdyby znova začínali s režírováním. Jeden se dlouze zamyslel a pravil “nespal bych s herečkama” což mne potěšilo, protože mi přišlo že mám automaticky u vesmíru plusový bod už dopředu.  S herečkama totiž nespím a začínat s tím nehodlám.  Druhý režisér-konzultant věděl hned  co by si dal za radu a bylo by to že by “dával hercům i štábu jídlo jen během časově omezených krátkých oken”. To znělo velmi přísně, a když sem se ptala proč, pravil “když to jídlo někde necháš v průběhu dne delší dobu, bude se ti tam furt někdo courat a všechno se protáhne na dvojnásob. Musíš jim to dát , nechat jim 30 minut na jídlo a pak to zase pěkně ukliď. Kolik já bych tím býval ušetřil času!”. Ok, podtrhávám si v seznamu “jídlo jen za odměnu”. 

10. Zítra mne čeká další pracovní neděle. Za kterou mi nikdo nezaplatí. Ale holt to je ta cesta, kterou sem si vybrala. A že ten výběr neustále mám šanci v sobě neustále utvrzovat (a externě ho potvrzovat). Před pár dny mi totiž volala nějaká headhunterská společnost s nabídkou právnické práce, která se “jen tak neodmítá”. Počet nabízených nul vyšší než obvykle. Poslechla jsem si je, a pěkně jim poděkovala, ale že to bohužel musím odmítnout. Už totiž nejsem právník. Je ze mě režisér, a mojí prací je tedy režírovat. A ideálně k tomu přidat ještě to: nezbláznit se. Zeptejte se mě za měsíc, který z těch dvou dílčích cílů byl ten těžší.

4 komentáře u „Krutomýval: Jak být režisérem a nezbláznit se (5)

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.